V hájemství pohádkového království neplatí totiž běžné lidské zákony, všechno je naruby. Malí mají přednost před velkými, slabí před silnými a fantazie před realitou. Doslova kouzelným proutkem, otvírajícím všechny dveře, je docela obyčejné slůvko p r o s í m.

"Jé, mamí...," jásají děti školou povinné u rozcestníku perníkového hejtmanství se směrovkami: K vyhlídce na Smolíčkova jelena, K sáním pro Mrazíka, K hradu, K ohništi dvanácti měsíčků. Další směrovky nás upozorňují na pohádkový les, chaloupku na kuří nožce nebo třeba na Muzeum perníku.

"My chceme za ježibabou!" poroučejí si ratolesti, které rodiče nepřipravili na to, že s uctivostí v pohádkovém království nejdál dojdeš.

"Ach jo, zapomněli na slůvko prosím," povzdychl si pod plachetkou Luděk Šorm, který to všechno spískal. Pohádkové časy pak oživil v nápadu, který se šroubovaně nazývá rodinný turistický produkt. Pohádkovému areálu pak kraluje perníková chaloupka - bývalý lovecký zámeček z roku 1882.

Ve frontě rodičů a dětí nejrůznějšího věku cinkáme drobnými. Místo vstupenky však obdržíme voňavý, sladký a lákavý perníček zalitý v čokoládě, s obrázkem vystřiženým z jedné z určitě nejslavnějších a nejpopulárnějších pohádek.

Pomalu postupujeme do budovy. Děti jsou neposedné, jedno překřikuje druhé. Náhle se tiší, a šeptem komentují nečekané vězení.

U vchodu, kde se také nachází informační středisko, je šatlava. Vězení pro zloděje perníčků. V zamřížovaném okně jsou vidět známé postavičky Jeníčka a Mařenky. Úpí. Je ten nářek skutečný, nebo z reproduktoru?

"Ty bláho," vydechne klučík ze třídy prvňáčků na školním výletě. "Tak tam bych teda nechtěl..."

"Jé...hele...," nastává mačkanice u otvorů na prst ve dveřích vězení. "Ty už seš zralej k nakousnutí!" - komentují dění caparti.

Žádné z dětí a mnoho dospělých neodolá, aby si nevyzkoušeli ukazováček nebo prostředníček v prstovém tlustoměru. Kdypak asi budeme vhodní k upečení v peci?

Jednoduchá, ale neobyčejně oblíbená atrakce nás okamžik zdrží, než s ostatními vstoupíme do expozice s výkladem, dokumentujícím historii pernikářství. Voní to tu, jak jinak, než po perníku.

A protože jsme v rajonu baby ježibaby, všude kolem jsou nejrůznější verze její chaloupky z rukou amatérských a profesionálních perníkářů. Jedna hezčí než druhá.

Luděk Šorm, ředitel a průvodce pohádkovým světem v jedné osobě, to s dětmi umí. Vtipně a poutavě propojuje výklad se známým příběhem:

"Pohádku o perníkové chaloupce určitě všichni dobře znáte. Ty taky, a co ty...?" oslovuje jedno dítě za druhým. "Nejsi náhodou Jeníček, koukáš pěkně mlsně..."

Kontakt je navázán, jak by řekl psycholog . Děti nadšeně přikyvují, nositelé slavných jmen Maruška a Jeníček se hrdě hlásí.

Mimochodem, každoročně je zde akce, sledující světový rekord. Ten se letos podařil v hromadném setkání, kdy do Perníkové matriky bylo zapsáno 151 Jeníčků a 97 Mařenek. Nejmladšímu Honzíkovi bylo pět měsíců, nejstaršímu dvaasedmdesát let.

Pan Šorm ale pokračuje: "Kdo z vás, kluci a děvčata, ví, že ježibaba byla vlastně hodná paní pernikářka?"

"Jak to? Vždyť je chtěla upéct!"

"Ale, ale...," usmívá se průvodce. "Jeníček s Mařenkou přece udělali velkou chybu. Oni o perníček nepožádali! Vždyť oni ho vlastně kradli. A krást se přece...no..."

"Nesmí!" odpovídají děti sborově.

"Správně. Vám se to jistě nestane, protože umíte pozdravit a říci kouzelné slůvko, které srdce otevírá - prosím..."

Návštěvníci Muzea perníku a pohádek, jako hodní Jeníčkové a Mařenky, se pak vydávají pohádkovým lesem k perníkové chaloupce. Procházka připomíná trošku strašidelný hrad na pražské matějské pouti. Vyděsí nás lesní mužík, okouzlí šijící vodník, míjíme nejrůznější pohádkové bytosti včetně spící Růženky. A už klepeme na dveře perníkové pekárny, kde čeká ježibaba. Děti,díky panu Šormovi už vědí, co je třeba: "Dobrý den..."

Všichni dostávají ochutnat z várky, právě vytažené z pravé pece. Kdo vysloví kouzelné slůvko p r o s í m může si vlastnoručně vytlačit svůj vlastní perníček do staročeské dřevěné formy. Ježibaba mu ho vcukuletu upeče.

Děti i dospělí se dozvídají, že první zmínka o medovém perníku u nás pochází z Turnova roku 1335 a že první perníkářské sdružení, cech, vzniklo v Praze na Starém Městě již roku 1384.

"O jakosti starých českých perníků rozhodoval především med...," vysvětluje ježibaba v šátku a záplatované zástěře. "Příměs koření jen upravovala jeho chuť a vůni. Oblíben byl koriandr, anýz, bezový květ, zázvor, muškát či skořice, nikdy ale nechyběl pepř. Recepty se dědily z otce na syna a uchovávaly se v tajnosti..."

Ze hry se tak stala exkurze, která populární formou rozšiřuje vědomosti o prastarém řemesle dětem i jejich dospělému doprovodu. Velmi zajímavé jsou i dřevěné formy.

"Huš, uličníku...," chechtá se ježibaba, "Že tě šoupnu do pece!" a odhání jednoho z čiperů, který objevil její tajemství. Ježibaba není baba, ale vousatý chlap! Ty dobroty peče v perníkovém hejtmanství mistr perníkář. Na dokonalé pohádkové iluzi to ale neubírá.

Muzeum perníku s perníkovou chaloupkou a další pohádkové atrakce jsou otevřeny 365 dní v roce. Dětem i dospělým se líbí. Mají své kouzlo.