KRKONOŠE SEVERNÍ MORAVA A SLEZSKO STŘEDNÍ MORAVA JIŽNÍ MORAVA VYSOČINA VÝCHODNÍ ČECHY ČESKÝ RÁJ ČESKÝ SEVER SEVEROZÁPADNÍ ČECHY ZÁPADOČESKÉ LÁZNĚ PLZEŇSKO ŠUMAVA JIŽNÍ ČECHY PRAHA OKOLÍ PRAHY PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY
PODZVIČÍNSKO
  Dopravní přístupnost
Informační centra
Města a obce
Osobnosti a rodáci
Přírodní zajímavosti
Destinační management
 
Příroda a její ochrana
  Přírodní zajímavosti
Jeskyně a propasti
Vrcholy, hřebeny, sedla
Fauna a flora
Naučné stezky
 
Kultura, zábava, sport
  Kultura a zábava
Sport a relaxace
Zimní sporty
Katalog KUDY Z NUDY
Aktivní dovolená
 
Památky a zajímavosti
  Památky a architektura
Církevní památky
Hrady a zámky
 
Turistika a volný čas
  Agroturistika
Pěší turistika
Cykloturistka
Vodní turistika a sporty
Vinařská turistika
 
Lázeňství
  Lázeňská zařízení
Lázeňské domy a sanatoria
Lázeňská procedura
Přírodní léčivé zdroje
 
Kongresová turistika
  Výstavy a výstaviště
Kongresová centra
Výstavnictví a propagace
 
Ubytování a stravování
  Autokemp, kemp, tábořiště
Hotely, penziony
Chaty a chalupy
Rekreační areály
Další ubytování
Restaurace
Příjemné posezení
Gastronomické speciality
 
Království perníku

Jak si udržet zdravý rozum

Výchova dětí je náročná a výchova postižených dětí bývá pořádná dřina. Rodiče se musejí dítěti neustále věnovat, leckdy musejí provádět i některé drobnější lékařské zákroky. K tomu si ještě přičtěte domácnost, práci a běžné starosti a povinnosti. Postižené děti navíc mívají problémy s chováním, kladoucí na rodiče další nároky. Přenášení a celková fyzická manipulace s dítětem, které nemůže chodit, jsou náročné, neopomeňme ani umývání a běžnou péči jako takovou. Den strávený na vyšetření v nemocnici, léčbou a návštěvou speciálních pedagogů uběhne jako voda. Připojme k tomu ještě stres z jednání s lékaři a dalšími odborníky a nejistotu ohledně toho, co přinese budoucnost.
Myslím si, že společnost nedokáže docenit, čím rodiče postižených dětí procházejí. Když se zeptáte svých známých, kteří mají děti, jak se jim vede, obvykle odpovídají, že jsou zavaleni prací a povinnostmi, že na spoustu věcí není čas. Vždycky jsem si při takových řečech připadala naprosto neschopná, protože mi připadalo, že já nezvládám už vůbec nic. Až pak jsem přišla na to, že život s postiženým dítětem je úplně jiný a jinak těžký.
Rodičům postižených dětí se zpravidla nedostává dostatečné podpory a povzbuzení. Známí a příbuzní je za jejich snahu a úsilí pochválí jen zřídkakdy. Působí-li dojmem, že svou situaci zvládají, ostatní předpokládají, že je všechno v pořádku a že pomoc nepotřebují. Nakonec o tom, kdy přišel okamžik pro žádost o pomoc, musejí rozhodnout sami rodiče. Jenže ti si většinou myslí, že by měli všechno zvládat sami. Žádost o pomoc si spojují se selháním. Navíc se ostatní rodiče na nabízenou pomoc, například na speciálněpedagogická centra, stacionáře a hlídání dětí, dívají podezíravě, a dokonce rodičům postižených dětí říkávají, že mají velké štěstí.
Mít děti je práce na celý úvazek
Strategie
  • Nehrajte si na hrdinu, stůjte nohama pevně na zemi. Uvědomte si, že své dítě, svou situaci a své potřeby znáte nejlépe jen a jen vy. Přijměte veškerou pomoc od příbuzných, známých, sociálních služeb atd., ať se jedná o pomoc s domácností, či hlídání dítěte. Rozhodnete-li se pro dítě najít pečovatelku, ujistěte se, že je s ní dítěti dobře, že pečovatelka zná danou problematiku a dokáže se o dítě adekvátně postarat. V neposlední řadě byste měli být spokojení i vy, rodiče. Začněte jí dítě svěřovat do péče nejdřív na hodinu, interval postupně prodlužujte podle potřeby a možností. Zvažte, jaká varianta je pro vás nejpřijatelnější. Dítě totiž můžete vodit k pečovatelce, nebo pečovatelka může docházet k vám domů. Pro dítě bude péče dalšího člověka znamenat nové podněty, novou zkušenost, takže každý jen získá.
  • Pečlivě zvažujte nabízející se možnosti, například docházení dítěte do stacionáře pro postižené děti. Někteří rodiče takovou pomoc odmítají, protože se brání přijmout skutečnost, že jejich dítě je "jiné", a nelíbí se jim, že by bylo v kontaktu s dalšími postiženými dětmi. Máte-li pocit, že by pobyt ve stacionáři byl pro vaše dítě prospěšný, nebraňte se mu. Za zkoušku nic nedáte.
  • Ve svém okolí vyhledejte skupinu rodičů, kteří mají dítě se stejným či podobným postižením jako vy. Metod sdílení zkušeností s ostatními rodiči není málo. Patří mezi ně rodičovské skupiny, specializovaná střediska rané péče či speciálněpedagogická centra. Získat potřebné kontakty by vám měl pomoct i lékař dítěte. Pochopitelně se nebudete chtít přátelit s každým, s kým se touto cestou seznámíte, ale budete-li mít trpělivost, určitě najdete dobré přátele. Lidem totiž obvykle hodně pomůže zjištění, že v dané situaci nejsou sami, že si tím samým už někdo prošel a zvládl to. Setkávání s rodiči, kteří mají stejně postižené dítě jako vy, pro vás navíc může být cennou studnicí zkušeností a nápadů. A rodiče, které mají starší dítě než vy, vám mohou vylíčit, na co se máte připravit, například jak řešili docházku do školy. (Některé rodiče však setkávání s rodiči, kteří mají starší dítě než oni, případně ještě více postižené dítě, značně vyvádí z míry.) K lidem ve stejné situaci se i lépe chodí na návštěvy, protože mají byt či dům uzpůsoben podobně jako vy a navíc mají pro takové děti pochopení, takže se vzájemně nemusíte omlouvat za to, co děti provádějí.
  • Odpočívejte. Vaše potřeby vám oproti potřebám vašich dětí mohou připadat nepodstatné, ale potřebujete-li doplnit energii, oddychnout si a odreagovat se, neměli byste si odpočinek zakazovat. Někomu stačí hodina v bazéně nebo procházka, někdo jiný si rád v klidu přečte knihu nebo si dojde nakoupit. Svěřte své dítě do péče stacionáři nebo známým či příbuzným a ve volné chvíli dělejte to, co právě chcete. Budete pak mít na dítě více energie, budete mu moci více nabídnout. A v neposlední řadě se budete cítit lépe i vy sami.
  • Máte-li dojem, že vás všechna ta vyšetření, konzultace a léčba zahlcují, nebojte se říct odborníkům "ne". Na tom není nic špatného. Zvlášť v případech postižených dětí, které mají kromě postižení i zdravotní problémy, rodiče nezřídka trápí, že pořád jen běhají po doktorech a na dítě ani nemají čas. Odborníci by se měli seznámit s vaším denním režimem i povinnostmi a měli by podle toho uzpůsobit i své nároky na vás. Jakmile se tedy dostanete do situace, kdy vám lékařská péče začne přerůstat přes hlavu, zeptejte se lékaře, co je v danou chvíli nejdůležitější, na to se zaměřte a ostatní vynechejte. Odpočiňte si od nekonečného koloběhu, věnujte se dítěti, a teprve až budete mít pocit, že můžete pokračovat, zařaďte další aktivity.
  • I svému dítěti můžete říct "ne", nemůžete-li nebo nechcete-li udělat něco, co od vás vyžaduje. Nejen ono si může vybírat činnosti. I vy máte toto právo. Navíc ještě zvládáte domácnost, musíte vyřizovat spoustu věcí a třeba ještě chodíte do práce. Uveďme si příklad. Když vaše dítě chce kreslit, přičemž vy víte, že to skončí obrovským nepořádkem, který nechcete, případně nemáte čas uklízet, řekněte ne. Děti se musí naučit, že nemohou mít všechno, co chtějí, jelikož je třeba brát v úvahu i potřeby a přání druhých. K podobnému odmítání byste však neměli přistupovat příliš často. A zároveň nezapomeňte, že na odmítnutí mají právo i děti.
Co rodiče zvládnou
Rodiče mají vůči dítěti jedinečné postavení. Obvykle s ním tráví nejvíce času a znají ho nejlépe. Jsou nejdůležitějšími lidmi v jeho životě. Starají se o ně, jsou pro ně zdrojem bezpečí a jistoty, pomáhají mu v dosahování pokroků, hrají si s ním, chrání ho a především ho mají nade vše rádi. Tím vším mu pomáhají ve vývoji.
Rodiče by měli mít důvěru ve své rodičovské schopnosti a dovednosti, měli by se spoléhat na intuitivní vnímání potřeb a tužeb svého dítěte. Jakmile však zjistí, že je jejich dítě postižené, může se jejich rodičovská sebedůvěra zhroutit, a to především tehdy, přijde-li diagnóza jako blesk z čistého nebe. Dítě se dostane do nekonečné péče terapeutů a rodiče si z toho všeho mohou vyvodit, že dítěti prakticky nemají co nabídnout. A stane-li se například, že dítě učí sedět a jíst celá řada odborníků, kde má pak místo rodič-laik? Nezapomeňte na to, že rodiče hrají v životě dítěte bezkonkurenčně hlavní roli, přičemž nejúčinnější pomoci se dítěti dostává při spolupráci odborníků s rodiči s ohledem na potřeby dítěte. Odborník například navrhne určitý postup a rodič na základě své rodičovské intuice dokáže předem odhadnout, zda daný postup bude realizovatelný, či zda jej bude třeba dítěti více uzpůsobit. Rodiče důvěřující své intuici a věnující se dítěti tak, aby to vyhovovalo jak dítěti, tak i jim, se obvykle nemýlí. Znají své dítě totiž natolik dobře, že poznají, když je něco v nepořádku, a v případě potřeby sami vyhledají pomoc.
Dítě nevyrůstá v izolaci, ale vždy je součástí nějakého vztahu, obvykle s matkou, otcem, sourozenci. Při posuzování potřeb dítěte tedy musejí být brány v úvahu i potřeby rodičů. Dítě, o něž neúnavně pečuje matka ignorující své vlastní potřeby, nežije ve zdravém vztahu. Naopak matka, která hodně získává jak od svého dítěte, tak i od času, který má jen sama pro sebe, je bezpochyby šťastnější a sebevědomější a ve výsledku dává dítěti víc, než kdyby veškerý čas a energii věnovala jen jemu. Takže při posuzování potřeb dítěte neopomíjejte brát v úvahu i to, co potřebujete vy.
Motivovaní, zanícení a houževnatí rodiče dokážou pro své postižené dítě leckdy dělat zázraky. Přesto by mu neměli obětovat všechno, co mají, ale měli by zohledňovat následující oblasti:
  • Osobní potřeby. Řada novopečených rodičů má pocit, že kolotoč krmení, přebalování, koupání a chování pohltí veškerý jejich čas a oni pak už nemají možnost věnovat se svým zájmům. Jak dítě roste, zjišťují, že volného času přece jen přibývá. Tak to bývá s tzv. normálními dětmi. U dětí s postižením je to ale jinak. Někteří rodiče se takřka pořád utápějí v pocitech viny kvůli tomu, že nejsou s ním. Přesto by neměli těmto pocitům viny podlehnout. Pro každého je skutečně důležité, aby měl čas i jen sám pro sebe.
  • Partnerský vztah a kontakty s příbuznými. Rodiče by měli dbát na udržování kvalitního vztahu s partnerem, neměli by se přestat stýkat s rodiči ani dalšími příbuznými.
  • Ostatní děti. Mají-li rodiče kromě postiženého dítěte i další potomky, bývá těžké správně vyvážit pozornost. Postižené dítě nevyhnutelně vyžaduje více pozornosti a péče, ale ostatní děti by v žádném případě neměly nabýt dojmu, že jsou méně milovány, že se o ně rodiče méně starají a méně se jim věnují. Hodně závisí na konkrétní situaci každé rodiny, na typu postižení dítěte. Rodiče mohou využívat služby stacionáře či pečovatelky i proto, aby měli víc času na další dítě či děti. Jako užitečné se jeví starat se o to, aby se každé dítě mohlo věnovat alespoň jedné aktivitě podle svého výběru. Problémy s postiženým dítětem totiž leckdy dokážou rodiče pohltit natolik, že jim problémy dalších dětí unikají. Ze zkušenosti jiných rodičů vím, že vztek kvůli tomu, že rodiče veškerý čas a péči věnují postiženému dítěti, dokáže v ostatních dětech přetrvávat dlouhé roky, ne-li celý zbytek života.
  • Finanční nároky. Finanční situace rodiny leckdy vyžaduje, aby pracovali oba rodiče, byť jen na částečný úvazek. Tím se samozřejmě zmenšuje množství času, které mohou věnovat dětem.
Role rodičů
Rodičovská role spočívá v pomoci dítěti při vývoji, avšak nemá nijak ohraničený čas ani působnost. Role rodičů je pochopitelně mnohem obsažnější než role učitele. Měli by dítěti poskytovat nepodmíněnou lásku, na jejichž základech vstupuje do dalšího života. Myslím tím, že dítě mají rádi jak tehdy, když dosáhne nějakého úspěchu, tak i tehdy, když se dopustí nějaké chyby či prohřešku. Rodiče jsou s dítětem rádi, hrají si s ním nebo spolu prostě tráví čas na stejném místě, ačkoli si každý dělá něco jiného. Učí je nové věci, opakují si s ním věci staré a oblíbené. Poskytují dítěti bezpečné zázemí, kde dítěti nic nehrozí, kde je šťastné a nemusí se bát, že něco udělá špatně.
Slovní spojení "dostatečně dobrá matka/dobrý otec" není pouhá fráze*. Rodiče jsou ochotni a schopni udělat pro své dítě cokoli, aby mu pomohli, přičemž se snadno přehoupnou do pocitu, že pro dítě nedělají dost a že nejsou dokonalými rodiči. Takovéhle pocity však nikomu nepomůžou.
Odborníci vás zahlcují letáky a informacemi o tom, co máte a nemáte dělat. Člověk pak mívá pocit, že musí udělat všechno hned teď, všechno najednou. A navíc se dostává do stavu, kdy si připadá jako neschopný rodič, protože všechno nezvládá. K tomu všemu nemívá pozitivní zpětnou vazbu, především má-li dítě, které není aktivní v mezilidském vztahu. Někde jsem četla: Všechno, co děláte, stačí.
Ukázka z knihy Sarah Newman - Hry a činnosti pro vývoj dítěte s postižením, vydalo nakladatelství Portál, 2004.

www.dobromysl.cz

Diskusní fórum čtenářů
(prozatím žádný názor)

Zveřejněno 14.02.2008 v 15:05 hodin
Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
Regiony a oblasti ČR
  Turistické regiony ČR
Turistické oblasti ČR
 
Vyhledávání
  Vyhledávací centrum
Rejstřík oblasti
Databanka akcí
 
ZPRÁVY A AKTUALITY
  Tiskové zprávy
 
Služby pro turisty
  Informační centra
Průvodcovské služby
Tlumočníci a překladatelé
Bankovní služby
Turistický produkt
 
Kalendář akcí oblasti
  Akce pro děti
Kino, divadlo, výstavy
Folklorní akce a festivaly
Turistické akce
Kalendář kongresů, konferencí
Kalendář veletrhů a výstav
 
Folklor a tradice
  Etnografický region
Etnografický subregion
Folklorní sdružení
Folklorní soubory
Folklorní festivaly
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
 
KLUB ČESKYCH TURISTŮ
  Krajská oblast KČT
Odbor KČT
Turistické odznaky a známky
 
Regionální rozvoj
  Regiony a sdružení
Investiční příležitosti
Průmyslové zóny
Nemovitosti na prodej
Průmyslová výroba
Potravinářská výroba