Začátkem osmdesátých let jsem jezdil za prací do Troje. Autobusem od Umprum muzea s přestupem v Argentinské ulici.

Zastávka Argentinská měla v té době za zády uvadající nádraží, byl tam dokonce jakýsi nadchod přes koleje, železniční boudy a navěky odstavené vagony. Několikrát jsem tam tehdy potkal nepřehlédnutelnou dvojici. Matka se synem asi tak dvacetiletým stála vždy trochu stranou zastávky, syn stále na něco nadával, nebylo mu ovšem rozumět, prudce gestikuloval a zlostně mrskal rukou. Matka mu polohlasem odpovídala ve stále stejném duchu větami typu: No to víš, to voni jsou holt takovýhle; S tím se prostě nedá nic dělat, to by ses z toho musel zbláznit; Já už se kvůli tomu ani nerozčiluju; A já jsem ani nic jinýho nečekala. Vypadalo to, že syn je prchlivý, neustále naštvaný, a máma ho prostě uklidňuje a smiřuje s nedokonalým světem.

Jednou došlo k v pražské hromadné dopravě vcelku běžné mimořádné události: autobus vynechal. Asi po deseti minutách;co už měl jetse matka šla podívat na jízdní řády, asi kdy pojede další. Syn zůstal stát sám stranou a jak jsem se na něj v tu chvíli podíval, připadalo mi, že jaksi tančí. A došlo mi hned, že jeho trhaná naštvanost, která bez komunikující matky vypadala spíš jako neumělý pokus o flamengo, je nějaká nemoc nebo postižení. Matka se k synovi vzápětí vrátila a hned vstoupila do role: No je to hrozný, tyhle autobusy! Vůbec nejezděj, jak maj, viď, ale už se kvůli tomu nerozčiluj. Vono se taky mohlo něco stát, nebo musel řidič na záchod, vono to nakonec pojede. A syn už se zase očividně rozčiloval a na něco nadával.

Potkal jsem ji pak ještě jednou, čekala na autobus sama a byla v černém, ale v takovém tom černém, které u starší ženy ani nemusí být smutek. Potřeboval jsem jí nějak vyjádřit své sympatie, tak jsem se na ni usmál a řekl obyčejné: dobrý den. Žena se na mě podívala takovým bázlivým, trochu nepřátelským pohledem člověka, který je zvyklý na rány a ústrky. Zaskočilo mě to, a abych situaci neprohluboval, tvářil jsem se, jako že jsem zdravil někoho jiného, kdo stál za ní.

Přemýšlel jsem pak, co jsem jí vlastně chtěl říct, sdělit, a nedokázal jsem to popsat. A až s lety, jak jsem o té chvíli občas přemýšlel, to ve mně uzrálo; chtěl jsem jí vyslovit uznání, že obětovala svou vlastní důstojnost, ale takovou tu řekněme hokynářskou, která dbá na vyžehlené puky, čisté límečky u košile a hlavně na to, aby člověk nikdy nikde nevypadal jako trouba nebo blbec, a vyměnila ji za důstojnost mnohem vyšší, která pomáhá a chrání někoho, kdo to sám za sebe zastat nemůže.

A jsem vlastně rád, že onehdy zůstalo jen u toho usměvavého pozdravu:dobrý den, neboť takové věci se přece na zastávce neznámým ženám neříkají myslím ani v Argentině.